Letošní ročník se uskutečnil v netradičním podzimním termínu, neboť na jaře jsem laboroval s únavovou zlomeninou lýtkové kosti a vůbec nemohl běhat. Závod se nám podařilo uspořádat, ovšem ošidná „třináctka“ se na něm malinko podepsala. Kde poběžíme? Zase v džungli? Finálně zvolené místo nad Soběšicemi se nám z počátku příliš nezamlouvalo, protože zdejší les je jak známo velmi zarostlý, nicméně se nám nakonec podařilo vybrat rozumné místo pro shromaždiště, vymyslet odpovídající trať a navrhnout několik variant tratí pro děti. Tedy, toto se nám podařilo vybrat od stolu, ještě zbývalo zjistit, zda realita bude dostatečně uspokojivá.
8 dnů před závodem – první návštěva lesa V pátek odpoledne jsme s Hankou vyrazili na průzkum terénu. S taškou fáborků, buzolou a mapami s náčrtkem tratí jsme byli dokonale připraveni. Na první problém jsme narazili asi minutu po tom, co jsme vyběhli od závory do lesa: Hustý, téměř dva metry vysoký a neprostupný porost měl podle mapy představovat krásnou, širokou cestu, kudy jsme chtěli vést trasu dětského závodu. Ouha. Mírně jsme znejistěli. Jestli to takto půjde dál, budeme muset všechny plány překopat. Po pár dalších krocích jsme zjistili, že v lese je sice místy opravdu džungle, nicméně většina cest (a dalších objektů) odpovídá mapě velmi dobře. Trochu jsme se uklidnili a dále postupovali podle plánu s tím, že s dětskou tratí „ještě uvidíme“. Od začátku jsme se rozdělili, abychom poznali větší část lesa, testovali více možných postupů, kontroly dohledávali z více možných stran a navzájem se kontrolovali. Hned po cestě na první kontrolu Hanka objevila pěkný palouček se třemi použitelnými objekty (posed, prohlubeň a vývrat), bylo jasné, že sem nějakou kontrolu umístíme. Nakonec jsme využili hned dva objekty, prohlubeň jako první kontrolu závodu a posed pro scorelauf. Původně plánovanou první kontrolu dlouhé trati pro dospělé jsme nenašli, ale poblíž byl poměrně výrazný hustník na hřbítku, kam jsme hned umístili fáborek a rázem jsme měli dvojku do hlavní trati. Po cestě na trojku jsme objevili prohlubeň, ze které si někdo udělal bunkr, tu jsme taky museli využít – nakonec do scorelaufu. Postupovali jsme dál, opět jsme se rozdělovali a na kontrolách opět scházeli, kromě nejasného vývratu v hustníku jsme byli s terénem víceméně spokojeni. Při postupu na desátou kontrolu jsme se opět rozdělili. Já jsem šel zprava, abych ještě zkontroloval hustník, kam měla rovněž přijít kontrola, Hanka zleva. Po chvíli mě Hanka doběhla, že zleva nejde, prý je to tam samé pískání a chrochtání. Ve zdejších lesích je evidentně živo. Na dalším postupu se nám zalíbila pěšinka – červená turistická značka, kudy jsme jeden postup hned natáhli. Kolem další kontroly se vyrojila spousta nových oplocenek, které jsme zatím neřešili, protože už nás začal tlačit čas. Byli jsme v lese téměř 2 hodiny, tak jsme se ještě naposled rozdělili s tím, že já zkontroluji prohlubně u startu a „konec pěšiny“ a Hanka prohlubně směrem k závoře. Já jsem žádnou z prohlubní nenašel a konec pěšiny byl tak nejasný, že jsem kontrolu změnil na vývrat. Hanka nebyla o moc úspěšnější, prohlubně v hustém podrostu jsme jako kontroly zavrhli. Vyrazili jsme k domovu s hlavou plnou otazníků, dětská trať byla zatím kompletně ve hvězdách.
7 dnů před závodem – finální konzultace Hanka přišla s konkrétním návrhem na úpravu tratí, koncept byl dobrý, zbývalo doladit pár detailů. Přemýšleli jsme, jak upravíme navrženou dlouhou trať, aby vzniklá krátká trať dávala smysl, zároveň nebyla úplně po cestách a byla rozumně obtížná. Uvažovali jsme, kterými objekty scorelaufu nahradíme původně zamýšlené prohlubně. Nejvíc jsme dumali nad dětskou tratí. Vše jsme dořešili a Hanka s Martinem se pustili do finálního kreslení tratí. 3 dny před závodem – kontrola tratí v terénu I když jsme téměř celý závodní prostor již proběhli, po finalizaci tratí bylo potřeba některé drobnosti v lese zkontrolovat. Vydal jsem se ve středu po práci do terénu s konkrétními plány a úkoly. Velmi brzy jsem se zhrozil, když jsem probíhal část dětské tratě a uvědomil si, jak moc vadí, že oplocenky nejsou v mapě. Pobíhal jsem tedy po lese, pokládal mapu na pařez jako na provizorní podložku a snažil se co nejvěrněji zmapovat tvar a polohu nových oplocenek. Kromě toho bylo nutné změnit parametry cest: některé byly ve skutečnosti mnohem výraznější, jiné zase v terénu skoro neviditelné. Byl jsem zkontrolovat jednu kontrolu, kde jsme zatím nebyli, a zjistil jsem, že „roh oplocenky“ dát nemůžeme, protože na místě žádná oplocenka není. Poblíž je ale pěkný vývrat, ten využijeme. Večer jsem volal Hance s Martinem, vše jim vylíčil a odeslal naskenovaný náčrtek plánovaných změn. Ještě ten večer Martin vše překreslil do mapy a poslal mi finální tratě i s popisy kontrol v textové podobě.
Poslední přípravy Již ve čtvrtek jsem měl k dispozici definitivní tratě, i vytištěné vypadaly výborně. S Martinem jsme zajeli do skladu, naložili materiál, večer jsem pak vyráběl průkazy a připravoval samolepky pro děcka. V pátek Lenka vyrobila, vytiskla a rozstříhala diplomy, nakoupili jsme ceny a byli jsme nachystaní na den závodů.
Den závodu: Předpověď počasí nedává dešti vůbec šanci, tak vyrážíme bez pláštěnek i bez bund. Horko je už v 8 ráno. Jako obvykle máme mírné zpoždění, které je umocněno poměrně velkou vzdáleností z parkoviště na shromaždiště. Ještě že nám pomáhají nosit i děti. Chystáme prezentaci, lepíme čísla na kontroly, provádíme kontrolu ražení a už přichází první závodníci. Vyrážíme stavět dětskou trať cca 15 minut před jejím plánovaným startem. Každý stavíme jen 3 kontroly, takže téměř stíháme a v 9:32 již mohou startovat první závodníci. Pokračujeme ve stavění kontrol, nejprve scorelauf a potom hlavní závod. S Martinem dobíháme ze stavění přesně 10:32, takže opět mírné zpoždění. Na prezentaci je takový frmol, že Lenka nestíhá a letos tedy poprvé neběží (kromě ročníku, kdy místo Jerry Cupu řešila na policejní stanici zcizenou kabelku). Startujeme. Startovní pole se rozděluje na dva základní směry, jsme zvědaví, jak to dopadne. Vítězí Jirka Klieštik v čase pod 13 minut před Ondrou Sáňkou a Karlem Kněžínkem. Aleš Finstrle je těsně čtvrtý a určitě pomýšlí na celkové stupně vítězů. Zbytek startovního pole se vměstná do pěti minut, první z této skupinky dobíhá Michal Blaha čtyři minuty za Alešem.
Hlavní závod
Elitní čtyřka borců startovala v rozmezí minuty a půl, bylo tedy pravděpodobné, že medaile si rozdělí tři z této čtyřky. Očekávali jsme vítězný čas kolem 35 minut. Jako první se na diváckém úseku objevil Ondra s pohodlným náskokem na Aleše následovaný Jirkou. Toto pořadí vydrželo až do cíle. Teprve s velkým odstupem doběhli další závodníci. Nakonec tedy zvítězil Ondra, jehož účast byla kvůli plánovanému porodu Lisy značně nejistá (Ondra nakonec dorazil s celou rodinou a malá Alex se stala pravděpodobně nejmladší účastníci Jerry Cupu v jeho historii).
Drama se mezitím odehrávalo v kategorii žen, nikoliv však sportovní. Peťa Ovesná si běžela pro vítězství v závodě, mezitím však na Jarku Finstrlovou zaútočil neznámý hmyz (vosa?) a způsobil Jarce silnou alergickou reakci. Evka Kroutilová byla naštěstí poblíž a doprovodila Jarku do cíle. Lenka sice podala Jarce ditiaden, ale její stav se nelepšil, a tak jsme volali RZS. Záchranka přijela za 10 minut k závoře, Jarce poskytla první pomoc a odvezla ji do nemocnice.
Po návratu na shromaždiště jsme počkali na poslední závodníky a vrhli se na vyhlášení vítězů. Těmi se stali kromě závodníků s nejlepším časem v podstatě všichni účastníci, kteří bojovali s horkem, podrostem, kopci a hmyzem.
Dětský závod:
Dětskou kategorii absolvovala výrazná skupinka dětí samostatně a nemalý počet závodníků v doprovodu rodičů (nebo sourozenců nebo kamarádů). Jak se ukázalo, ani doprovod rodiče není zárukou toho, že malý závodník nezabloudí. Vojtík se letos rozhodl nezávodit a dělat jen podporu ostatním malým závodníkům, za což mi děkujeme. Z dětí, které běžely samostatně, byla výrazně nejrychlejší Lucka Finstrlová, druhý skončil Petík Klieštik těsně před Klárkou Kočovou. Všechny děti se s tratí poprali statečně, všichni se vrátili do cíle v pořádku a s kartou plnou samolepek.
Závěrem:
Třináctý ročník Jerry Cupu máme za sebou s poněkud horší bilancí jednoho zvrknutého kotníku a jednoho odvozu do nemocnice. Tuto bilanci přičteme oné „třináctce“ a doufáme, že pro příští ročníky se nám podobné události vyhnou.
Chtěli bychom se omluvit Leničce Klieštikové, kterou jsme vyhlásili na druhém místě, přestože v závodě dětí běžících v doprovodu rodičů byla nejrychlejší. Bude jí doručená malá kompenzace za toto nedopatření, ke kterému dochází maximálně jednou za 13 let.
Podzimní termín přinesl letní počasí, 37 závodníků a drobné i vážnější komplikace. Děkujeme všem za účast a dobrovolníkům za pomoc při organizaci a při sběru kontrol. Já osobně děkuji všem spolupořadatelům za velký díl odvedené práce. Budeme se těšit na příští ročník.
Jerry